32. EMOCE

Poměřování sil na silnicích je doménou slabých. Šarvátky na silnicích nemají vítěze, ale jen poražené. Jen chladná hlava nás bezpečně dovede do cíle.

Člověk za volantem se často cítí, jako by byl odstřižený od okolního světa. Pro někoho to znamená, že si odpočine, uklidní se, hodí na chvíli starosti za hlavu. Jiný zase hodí za hlavu všechna pravidla, včetně slušného vychování…

 

Nejsem si jistej, že všichni řidiči vnímají, že na tý silnici jsou jako kolektiv. A sám jako účastník silničního provozu vidím, že někdy to ego dávají lidi navrch tomu pohybovat se na silnici kolektivně a bezpečně. Ta bezohlednost bude na jednom z prvních míst toho, proč ty nehody vznikají. Policie v tom vidí nepřizpůsobení stavu vozovky a rychlost a tak, ale primárně v těch lidských vlastnostech, který způsobují nehody, bude ta bezohlednost a to, že ti řidiči staví tu svoji prioritu nad ty ostatní. 

 

Situace agrese na silnici mohou vyvolávat vytáčení jakési spirály agresivity, což je samozřejmě velice špatná věc. A tam je třeba to přerušit hned na začátku, nebo na to takzvaně nenaskočit. Jestli ten člověk za tím volantem, ten agresor, se neovládá, nemá pod kontrolou emoce, tak pokud řidič, který je s ním v kontaktu, taky nebude mít pod kontrolou emoce, tak to skončí nějakou bitkou, nějakým útokem, rvačkou, taky se to stává. Ale tady je jednoznačně doporučený postup v tom – zachovat chladnou hlavu a na tyhle agresivní podněty vůbec nereagovat, úplně se od toho odříznout. Protože když začnete roztáčet tu spirálu agresivity, tak to může skončit ani nevím kde.

 


Když se s někým potkám a budu na něj naštvanej, tak mu nezačnu hned sprostě nadávat do obličeje. Když jsem za volantem a někdo mě naštve, tak jsem hrozně sprostej a nadávám těm lidem, který mě předjeli. Je tam nějaký odosobnění, který nám dovoluje dělat věci, které bysme jinak nedělali. Stejný fenomén funguje na sociálních sítích, nebo na internetu. Tam taky lidi napíšou třeba komentáře, které by v životě neřekli tomu člověku do očí. 

Já si musím uvědomovat, co dělám, musím mít dobrej kontakt s tím, kdo jsme, jak funguju, jak reaguju, a čím víc si to uvědomuju, tak tím víc jsem schopnej svůj život aktivně řídit a nejet v módu nějakýho autopilota, kterej rozhoduje za mě. Ale většina lidí funguje na úrovni autopilota a neuvědomují si pořádně, co dělaj, jaký to má následky, jak komunikujou s druhýma, co potřebujou si neuvědomujou, a výsledek je ten, že se vlastně dějou kolem nás jevy, které, když by měli lidi víc sebereflexe a uvědomění, tak by se neděly.

 

Silnice nikdy nebyly plnější než dnes a zlepšení této situace není v rukou jednotlivce. Ale to, jestli budou silnice místo plné děsu a stresu a nutným zlem, nebo prostě jen prostředkem, jak se v klidu dostat do cíle, to už je na každém z nás. Bez ohledu na to, jak plné silnice budou. Nezáleží totiž ani tak na tom, s kým se na nich potkáte, ale na tom, jak budete k sebepodivnějším setkáním sami přistupovat

 

Já když jsem dělal autoškolu jako mladý, tak mi můj učitel říkal: „musíte přemýšlet na 300 procent. Na sto procent před sebou, na sto za sebou a na sto za všechny, kteří jsou okolo vás.“ A já se toho snažím držet, zatím se mi to vyplatilo, neboural jsem. Tohle bych doporučil řidičům. Uvažovat o tom, že na mokré komunikaci, namrzlé komunikaci, vozidlo se chová úplně jinak, i když mám nejkvalitnější zimní gumy třeba v zimě, tak se chová jinak než na úplně suché komunikaci. Takže uvažovat, předvídat. Hlavně předvídat. 

Mám rychlé auto, mám spoustu prvků, které mě rozptylují, do toho, tím jak vzrostlo množství lidí na silnici, možná i množství nevyzrálých řidičů, tak vzrostla taková soutěživost. Snaha předvést se nebo vychovávat někoho. Je třeba si uvědomit, že každý dělá chyby a to, že ten řidič přede mnou zazmatkuje, něco přehlídne, tak já bych se měl snažit to svým chováním kompenzovat. A i když mě to třeba naštve nebo se vnitřně rozčílím, co ten blb dělá, tak bych se měl udržet, abych nepokračoval, nedával mu to sežrat, abych se mu to nesnažil vrátit.

 


Řidič by se měl nějakým způsobem snažit oprostit od těch vnějších vlivů, které nesouvisí bezprostředně s vozovkou, na kterou by měl v první řadě upírat pozornost. Neměl by se nechal ovlivnit a rozptylovat různými vlivy, které může zavnímat. A to nejen v městském provozu, ale i například při cestě nějakou otevřenou krajinou.

Samozřejmě – ne vždy je všechno pod vaší kontrolou a někdy zkrátka i ti nejklidnější z nás mohou ztratit kontrolu i sami nad sebou. Ale ani krizová situace nemusí být konec světa. Byť se někdy neobejdeme bez pomoci druhých. Ale pak už je to zase jenom na nás.

Skutečně ty chyby děláme všichni a může se to stát každému z nás, že způsobíme dopravní nehodu. Každá traumatizující událost má potenciál k tomu, aby se stala zdrojem růstu. Abychom z ní mohli vytěžit něco pro svůj další život, abychom přehodnotili hodnoty, který jsme měli, nebo abychom si uvědomili, co je pro nás v životě fakt důležitý. A můžeme se posunout dál, a dokonce z tý nehody vyjít ještě silnější, odolnější, zralejší. Ten potenciál tam je, ale záleží na tom, jak ho využijeme. Je to příležitost, ale to neznamená, že ji každý umí využít. 

 

My říkáme, že jak žiješ, tak řídíš. Ono se to nedá úplně ztotožnit dohromady, ale existuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že ten člověk, který nezvládá svůj osobní život a je agresivní třeba i v rodině vůči svým dětem, manželce, manželovy, i když u žen je to daleko méně časté, kdo obecně poručuje pravidla všeho druhu, v podnikání, tak je poměrně vysoká pravděpodobnost, že, pokud se chová takhle mimo silnici, že se pravděpodobně pod zátěží ve stavu té frustrace bude chovat i na té silnici. To jsou obecně lidi, kteří mají v životě problémy se přizpůsobit pravidlům a špatně se ovládají. A když se tyhle věci spojí dohromady, tak z toho potom vznikne nějakej ten útok třeba tím autem.

 

Úspěšným dokončením autoškoly se nerodí bezchybný řidič. A ani léta praxe neznamenají, že nemůžete udělat chybu. Neexistují dokonalí řidiči, i když bohužel existují tací, kteří si to o sobě myslí. 

Říká se, že člověk se pořád učí. Není to pravda, protože ne každý si myslí, že to potřebuje. Platí ale, že člověk by se měl pořád učit. Protože jinak bude dělat stejné chyby znovu a znovu, dokud mu ta chyba nepřeroste přes hlavu.

 

To, jestli se nějaký řidiči změnili na základě videí, který spatřili, je jen dobře. To, jestli jsme vychovali mladý řidiče k tomu, co je nenaučila autoškola a odnesli si něco do provozu z našeho seriálu, tak je taky jen dobře. Byl bych rád, protože jsem taky účastník silničního provozu, abychom se na silnicích pohybovali bezpečně. 

Nikoho nebaví střihat lidská těla z vraků u dopravních nehod, nedej bože žádnýho hasiče nebaví vyprošťovat děti z dopravních nehod.

 

 

Ta psychika při řízení má úplně klíčovou roli. A pokud se ty lidi za volantem budou chovat zodpovědně, teď to hodně zjednodušuju, ale říkám to vždycky – zapněte ten mozek, začněte přemýšlet, myslet na to, co se kolem vás děje, zapněte ty smysly, reagujte, vyhodnocujte, dělejte přiměřený manévry, snižte rychlost, přibrzděte, to znamená zapnout ten mozek, jak to říkám v nadsázce, to je jedna věc, a druhá věc je dostat pod kontrolu ty emoce, to je hrozně důležitý. Protože ty negativní emoce dokážou toho člověka úplně rozložit. A to jeho chování totálně změnit. Když tam nastane nějaký emoční výbuch, tak to vždycky skončí špatně. Zakřičte si, můžete si i zanadávat, hlavně ty emoce zkuste udržet pod kontrolou v té situaci, která vás nějak ohrožuje.