DOVOLENÁ A DLOUHÉ CESTY

Říká se, že i cesta může být cíl. Ale kdo z nás na to myslí, když už je cíl na dohled?

Říká se, že i cesta může být cíl. Ale kdo z nás na to myslí, když má cíl na dohled.

A zastavovat těsně před ním jen proto, že už je člověk trochu vláčný. To napadne málo koho. Přitom každá čtvrtá smrtelná nehoda v Evropě je způsobena únavou.


Normální řidič má po 4 hodinách už o 50% delší reakční časy. A současně dvojnásobně narůstá pravděpodobnost, že bude viníkem dopravní nehody. Když přesto pokračuje dál, tak po 6 hodinách nepřetržitého řízení je ta pravděpodobnost osminásobná.


Ten člověk si neuvědomuje, že kdyby měl řešit náhlou situaci, tak jí nevyřeší. A není jistota, že zareguje správně. To řešení může být špatné.


Důležité je, aby řidič okamžitě zastavil, pokud cítí, že na něj jde únava. Pokud to jde, tak se někde prospat. Stačí 20, 15 minut. Zdřímnout si, dát si kafe, nebo třeba banán, jablko a jet dál. Proběhnout se, rozproudit krev. Můžete si koupit třeba energetické nápoje, které vás nakopnou, ale problém je ten, že ta křivka jde nahoru, ale taky rychle dolů. Tím se ten problém nevyřeší. Nejlepší je spánek. Vyspat se před cestou. A když to nejde během té cesty, tak někde zastavit, najít místo a tam zkusit někde na 15, 20 minut usnout a to by mělo pomoct.


Důraz na výkon je dnes všudypřítomný. "Je to jen pár hodin, to přece zvládneme bez přestávky. Vždyť se vyspím, až tam dojedu. Všichni přece jezdí z práce domů i unavení, tak proč bych to já nezvládnul?" S takovými myšlenkami si člověk těžko připustí, že některé věci jednoduše nemá pod kontrolou, včetně své pozornosti.


Další extrémní projev je například mikrospánek.

Je to únava organismu a jelikož si organismus potřebuje odpočinout, takže na chvilku vypne. Na 3-15 sekund přestane řidič vnímat okolí, takže neví co se děje. A pak jsou dvě možnosti. Buď se probudí, nebo usne napořád. Za tu dobu mohu ujet 200, 300 metrů - záleží jak dlouho mikrospánek trvá. Ale co je nejhorší, když držím volant, tak zpravidla zajíždím buď vpravo, nebo vlevo.


Drtivá většina řidičů si říká, že kdyby se dostali do takové situace, že by to zavánělo tím, že si zdřímne, tak to pozná. Nepozná ...


Pokud to není dálnice, nebo středově rozdělená komunikace, tak vjedu do protisměru a jede-li tam nějaké auto, ke smůle třeba nákladní vozidlo, tak to bude můj poslední spánek, který jsem absolvoval.


"Zahněte doleva, držte se vlevo, pokračujte rovně 120 kilometrů. Dělej ať už tam jsme!" Řidič se na dlouhých cestách může cítit jako pouhý vykonavatel něčích pokynů, ale nikdy by v jejich záplavě neměl zapomínat, že je taky tím, kdo je zodpovědný za všechny, koho má v autě a jen on sám ví, jak se v danou chvíli cítí. Už ve chvíli, kdy si řidič plánuje nějakou dlouhou trasu, tak by měl počítat s přestávkami a měl by počítat i s variantou toho, že provoz může vypadat jinak, než si usmyslel doma u počítače, nebo u mapy. A samozřejmě pracovat se svým aktuálním stavem a ne s tím jak si to namyslel, nebo jak si to namysleli spolucestující.


Říká se, že nejkritičtější je při návratu z dlouhé dovolené posledních 30 km. Protože tam kulminuje ta únava, lidé ztrácí pozornost, protože už se dostanou do známého prostředí. "Jo, tady už to znám, tady jsem jel stokrát, já už to nějak dorazím."


Je to hanba zastavit? Naopak ten řidič je frajer. Řekne si: "Já znám svoje limity, tak si uděláme pauzu." A pokud někdo začne: "Ty seš měkkej, nebudeme tady šaškovat." Řidič je ten, který zodpovídá za bezpečnost svojí, spolujezdců a lidí kolem.


Najít si nějakou benzínovou pumpu třeba 30, 40 km před domovem, kde si odpočinu je vynikající nápad. Odpočinu si a domů přijedu svěží, nevystresovaný, protože čím déle unavený jedu, tím víc jsem vystresovaný a potom si užiju i ten příjezd domů a zážitky z dovolené si přivezu v pořádku.


I cesta může být cíl, ale pokud jdete za tím cílem, na jejím konci hlava nehlava, může se snadno stát, že to bude cíl poslední. Navždy...