Příběh 7 - JÍZDA Z KOPCE

Pan Václav už byl na světě nějaký ten pátek, svět znal jako své boty a jen tak něco už ho v životě překvapit nemohlo. Natož nějaká námraza, na kterou upozorňovali v ranním vysílání v rádiu. Dokázal si živě vybavit, kolik legrace si v zimních měsících užil jako dítě, později adolescent a ještě později jako sportovně založený mladý muž plný energie a odhodlání. A to byly, panečku, jiné zimy, než dnes. To byly ještě zimy ladovské. Dnešní mladí už nevědí, co to pořádná zima je.

 

Energie z mládí již z velké části vyprchala, ale odhodlání a nadšení vydrželo. Jak už to mnohdy bývá, tělo zestárlo a duch zůstal mlád. Nebo by se mělo říkat, že duše zůstala mladá? Kdo ví… Faktem je, že pan Václav potřeboval vyrazit na kontrolu k lékaři, vyzvednout si recepty, zajít s nimi rovnou do lékárny a po cestě možná ještě trochu nakoupit. Nechtělo se mu čekat, až přijedou mladí z práce, navíc odpoledne bude všude plno lidí a fronty, a tak.

 

Zašel do sklepa pro svůj bicykl, který už mě nejlepší léta také za sebou, a vyrazil do města. Byl slunečný den, sníh nikde a silnice vypadaly suché, tak jaképak copak… Drobného jiskření asfaltu si nevšiml. Až když sjížděl z kopce směrem ke zdravotnickému středisku a před křižovatkou chtěl zabrzdit, zjistil, že kolo na brždění nereaguje. Asfalt původně navlhlý od nočního deště, který za jasného mrazivého ráno hezky promrzl, fungoval jako kluziště. Další pokusy bicykl zastavit vedly pouze ke smyku a následnému pádu do vozovky.

 

Když se pan Václav probral, okamžitě mu bylo jasné, že je zle. Bolest levé kyčle a levého zápěstí ho nenechávala na pochybách, že právě prodělaný pád z kola neprojde jen tak. Netušil, jak dlouho zde leží, snad jen chvíli. Ani se nepokoušel vstát. Všiml si lidí stojících okolo. Někteří na něj mluvili. V dálce se ozývala siréna blížící se sanitky.

 

Jedno bylo jisté. K lékaři se nyní dostane rychle a rozhodně bez čekání. Na vteřinu ho ta myšlenka snad i pobavila, ale byla rychle vystřídána představou několika měsíců léčby a následné rehabilitace a závislosti na pomoci mladých, kteří se teď o něj budou muset postarat.

 

Budou muset? Určitě to pro něj udělají? A co když nebudou moci? Co když ho čekají měsíce pobytu po ústavech? Co když už nikdy nebude pořádně chodit? Připadal si, jako kdyby vlak jeho života přejel přes výhybku a řítil se po nové koleji…jenom neměl tušení, kam ta nová kolej vede.

MUDr. Jiří Smetana